Praha :Den první /24. května 2013 v 15:34/

2. července 2013 v 21:50 | Páťa |  Škola
Vstávala jsem časně ráno, nervy jsem měla nadranc, abych náhodou něco nezapomněla, nakonec jsem sebou táhla ooobrovskou tašku, protože doma prostě menší nebyla… Po každodenních rituálech jsem vykročila na dopravu, měla jsem to načasované akorát, ještě jsem si vytáhla šest korun na městskou … nakonec jsem vyšla o 3 minuty později než jsem plánovala, taška byla těžší než jsem předpokládala a běžet s ní na bus s šesti korunami v ruce nebylo moc příjemné, tak jsem si je teda dala do kapsy, a tašku táhla v obou rukách. Když jsem konečně uviděla autobusovou zastávku, autobus tak již stál, rozběhla jsem se, s těžkou taškou a batohem na zádech se neběží ani efektivně ani esteticky přijatelně a k tomu jsem ještě vytrousila těch připravených šest korun, radši jsem je nesbírala, to už bych fakt nestíhala ..

Po ranní rozcvičce jsem úspěšně dojela do prahy, ale nedivila bych se, kdyby s mým štěstím vlak vykolejil.

Vytasila jsem svou milovanou zrcadlovku a dala se do focení, před odjezdem jsem projistotu smazala všechny fotky a nabít baterku, pro všechny případy, i když moje baterka je asi kouzelná, mám totiž dojem že jsem kdysi zapomněla vypnout foťák a uklidila jsem ho, takhle ležel na poličce asi měsíc… ale to jsem ještě neuměla ani pořádně zaostřit. Připadala jsem si jako čínský turista, i když prakticky jsou to prý japonci, kteří chodí s foťáky a foťí vše co se mihne v hledáčku… vystoupili jsme na nádraží, a čekali až si milé profesorky rozmyslí, jestli koupí na zpáteční cestu místenky. To byl taky pěkný chaos. Paní za pokladnou prostě nepozná, která barva značí prázdná a která zabraná místa.

Po složitém domlouvání a koupi celodenních jízdenek na pražskou městskou dopravu jsme vyrazili do hostelu, napříč přecpanými křižovatkami a červeně svítícími semafory na přechodech jsme se nakonec dostali do cíle krátké výpravy. Usídlili jsme se pod Žižkovem, v malém, ale velmi útulném hostelu. Napřed jsme si naházeli tašky všichni do jednoho pokoje, přendali svačiny do malých batůžků, obsadili všechny toalety v budově a pak se vydali vzhůru na Žižkov, se zastávkou v armádním muzeu.

V armádním muzeu jsme si všechno prošli asi nejpoctivěji z celých dvou tříd. tím my myslím půlku našeho pokoje a pár dalších lidí, napsala bych to podle jmen, ale ty by nikomu nic neřekli. Byli jsme poslední, profesorky a spolužáci z nás rostli, někteří si celé muzeum proši už tak 2x, zatímco my jsme byli teprve v přízemí a valili oči na armádní zbroj někdy z 19.století…

Potom co jsme se tedy uráčili dokončit prohlídku armádního muzea jsme se vydaly vzhůru do kopce, já, samozřejmě jako správný "čínský" turista fotila vše co se dalo, včetně vlaků, šeříků a pampelišek, myslím že si pak ze mě museli dělat i srandu…

Vyšplhali jsme na Žižkov. nevím co na tom kdo vidí, fajn, je tu hroooozně moc místa, rozhled by byl úžasný, nebýt těch stromů v naší úrovni, ale i tak jsem "pár" fotek pořídila. Všichni se šli mrknout na obrovskou sochu Žižky, a já našla důvod proč toho pána na koni nefotit zespodu…

Po krátkém rozchodu, který by se dal nazvat spíše rozchodníkem jsme si určili plán a trasy, už nás rozpůlili na výtvarku a hudebku, prostě čistá diskriminace. Sešli jsme z kopce a vrátili se na zastávku kousek od hostelu, polovina výtvarky se nacpala do autobusu, na který jsme čekali, ale druhá půlka už se tam jaksi namáčknout nemohla, proto jsme čekali na druhý autobus, který nás poctil svým příjezdem za deset minut. Měli jsme namířeno do veletržního paláce.

Ve veletržním paláci nás uvítal "příjemný" pán, kterému evidentně školní návštěvy jeho království lezou krkem. Po menší přestávce a rozdání pracovních listů jmse se vydali skleněným výtahem vzhůru do 5. patra. Jsem posera a bojím se výšek, ale prostě jsem to musela zkusit, myslím že mi to jednou stačilo…

Nejzajímavější bylo 4. patro, protože u další pater už jsem byla ráda, když jsem je prošla, natož abych dávala pozor, co kde a na které zdi visí. Z venku na mě působil veletržní palác monumentálně, ze skleněného výtahu vypadal docela male, dokud jsem nezjistila, že z výtahu vidím asi tak polovinu celého patra…

Po opuštění veletržního paláce jsem byla dokonale zombifikována, až na to že Zombie plní rozkazy pána, to bych už já asi nezvládla…

Dostali jsme rozchod u paladia, Hudečka a vytvarka opět zvlášť, jelikož hudebkáře jsem potkala, a zjistila jsem, že mají sraz o deset minut dřív, tím pádem o deset minut dřív odjedou, a budou dřív na pokoji, sdělila jsem profesorce, že pojedu s nimi, háček byl v tom, že jsme neměli rozdělené pokoje, tudíž jsem mohla jet s výtvarnou a dopadlo by to stejně…

Asi v šest hodin jsme odcházeli z hostelu a mířili do divadla. Tramvaj do stanice touha. Když jsem to slyšela, říkala jsem si, to bude ale slátanina, už takovej ujetej název, to bude …. Když představení skončilo, zjistila jsem že předsudky jsou opravdu, ale opravdu na prd. Celá hra dávala smysl, bylo to dramatické, a napínavé, jelikož se v představení opravdu něco dělo, a nebylo to toho typu "miluju ho, miluje mě, ale dědeček nechce abychom se brali, asi uteču, ó drahý, miluji tě víc než svůj život…" byli jsme v divadle pod palmovkou, toto zpracování i obsazení rolí bylo úchvatné, i když jsem si typovala jak to dopadne, a kupodivu se trefila, nemělo to chybu. Případný děj, ve stylu mého zmateného psaní můžu dopsat. Ale rozhodopádně to bylo famózní představení.

Při cestě zpět jsme si nechali ujet asi 2 metra, jelikož byli nacpané k prasknutí…

Nakonec jsme se tedy dopravili do hostelu, večerka byla ve dvanáct, myslela jsem si že se bude alespoň trochu něco dít, ale u nás všichni zařezali už o půl jedné...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama